Jak tenké je plátkové zlato a proč na tom všechno závisí
Plátek zlata je tenký natolik, že se dá jen obtížně srovnat s čímkoli běžným. Tepané zlato se pohybuje v desetinách mikrometru; při pohledu proti světlu je nazelenale průsvitné. To má dva praktické důsledky, které určují celý postup práce. Zaprvé: plátek nedokáže nic vyrovnat ani zakrýt. Každé zrnko prachu, každá rýha po brusném papíru, každá nedotažená hrana podkladu zůstane po zlacení viditelná — často zřetelněji než předtím, protože lesklý povrch reflexi zvýrazňuje. Zadruhé: plátek reaguje na sebemenší proudění vzduchu, na statickou elektřinu a na vlhkost prstů, takže se s ním nedá zacházet přímo rukou.
V dílnách se rozlišuje zlato podle ryzosti a podle gramáže. Ryzost udává příměs stříbra nebo mědi, která posouvá odstín do zelenava či do červena; nižší karátové slitiny jsou ale náchylnější k oxidaci a v exteriéru se chovají jinak než zlato blízké ryzímu. Gramáž vyjadřuje, kolik váží knížka o daném počtu plátků — silnější plátek lépe kryje, snáší leštění a hodí se na exponovaná místa, tenčí je úspornější, ale na hranách rychleji prosvítá.
- Volné zlato — plátky volně proložené v knížce, určené pro polimentové zlacení a práci s lampemzelem.
- Transferové zlato — plátek přichycený na papírovém nosiči, praktický v průvanu, na svislých plochách a v exteriéru.
- Vnější zlacení — vyšší ryzost a silnější gramáž tam, kde povrch čelí povětrnosti.
- Odstínové odchylky — plátky z různých šarží se mohou lišit; jedna plocha by se měla zlatit z jedné knížky.
Poliment na křídovém podkladu a mordan pod olejové zlacení
Obě klasické techniky vedou ke zlaté ploše, ale jinou cestou a s jiným výsledkem. Polimentové zlacení stojí na křídovém podkladu — vrstvě plavené křídy pojené klihem, nanášené v mnoha tenkých vrstvách a broušené do naprosté hladkosti. Na ni přichází poliment, jemný jílovitý bolus rozetřený s klihem, obvykle v odstínech od okrové po tmavě červenou nebo šedomodrou. Plátek se pokládá na plochu navlhčenou zředěným alkoholem s klihem: vlhkost změkčí pojivo pod ním, plátek se přisaje a po vyschnutí drží mechanicky. Jen takto položené zlato lze leštit achátem do zrcadlového lesku.
Olejové zlacení pracuje s mordanem — lepivým podkladem na bázi olejových pojiv, který se nanáší tence a nechává vyzrát do určitého stupně lepivosti. Plátek se klade v okamžiku, kdy mordan už netáhne nitky, ale ještě drží. Výsledek je odolnější vůči vlhkosti a mechanickému namáhání, hodí se do exteriéru a na plochy, které se budou čistit, ale nikdy nezíská zrcadlový lesk polimentu — jeho charakter je hedvábný.
Kdy dává smysl která technika
- Interiérové rámy, oltářní části a řezby, kde se počítá s leštěnými a matovými partiemi — poliment.
- Kovové prvky, exteriérové detaily, nápisy a plochy vystavené vlhkosti — mordan.
- Plochy, které se budou pravidelně otírat — mordan, případně s citlivě zvolenou ochrannou vrstvou.
- Doplňování na původně polimentové zlacené ploše — poliment, jinak se nová plocha opticky rozejde se starou.
Příprava podkladu a broušení: práce, kterou nikdo neuvidí
Většina času při polimentovém zlacení připadá na to, co pod zlatem zmizí. Dřevo se musí ustálit, zbavit mastnoty a proklížit, aby následné vrstvy nevsakovaly nerovnoměrně. Křídový podklad se nanáší teplý a po vrstvách; každá další musí najít předchozí dostatečně zaschlou, ale ne přesušenou, jinak se spoj rozestoupí. Silná vrstva nanesená najednou popraská a v reliéfu zaplní kresbu řezby — tenké vrstvy se ukládají poslušněji a zachovají detail.
Broušení probíhá postupně od hrubšího zrna k jemnému, nakonec se plochy dohlazují vlhkým hadříkem nebo velmi jemným materiálem, dokud povrch nepřestane odrážet světlo nerovnoměrně. Kontrola se dělá bočním světlem: lampa umístěná nízko a téměř rovnoběžně s plochou ukáže vlny a rýhy, které při čelním pohledu nejsou vidět. Poliment se pak nanáší v několika tenkých vrstvách a před zlacením se jemně přeleští, aby byl dokonale hladký a bez prachu.
Kontrolní body před položením prvního plátku
- Podklad je zcela proschlý a při poklepu zní stejnoměrně, bez dutých míst.
- Boční světlo neukazuje rýhy, vlny ani stopy po hraně brusného papíru.
- Hrany a podřezy jsou vybroušené stejně pečlivě jako plochy — právě tam zlato nejvíc trpí.
- Poliment je přeleštěný, matně sametový a bez otisků prstů.
- Prach je odstraněn, pracovní deska otřená, okna zavřená, provoz kolem stolu utlumený.
- Knížky zlata, poduška, nůž i lampemzel leží připravené na dosah v pořadí, v jakém se použijí.
Lampemzel, poduška a nůž
Zlacení volným plátkem je z velké části otázka nástrojů, které vypadají skromně a přitom rozhodují o výsledku. Poduška — plochý polštářek potažený usní s ochrannou stěnou proti průvanu — slouží k rozložení a přiříznutí plátku. Před prací se useň jemně přetře, aby zlato neulpívalo. Nůž na zlato má rovné, netučné ostří; nepoužívá se k ničemu jinému a nesmí přijít do styku s mastnotou.
Lampemzel, tenký plochý štětec z dlouhých vlasů zasazený do kartonu, plátek zvedne a přenese. Drží ho nepatrný náboj a přirozená mastnota, kterou vlasy získají letmým přetažením přes hřbet ruky nebo přes vlasy — víc než letmým dotykem by se plátek přilepil natrvalo. Pohyb musí být jistý a jednoduchý: plátek se nepokládá dvakrát, protože každé přidržení zanechá stopu.
Vedle toho se v dílně používá měkký štětec na přitlačení plátku do reliéfu, jemné štětce na retuše a achátové leštidlo. Nástroje se neuklízejí do zásuvky se šrouby a lepidly — vlas, který jednou nabral prach nebo pryskyřici, už spolehlivě nepracuje.
Leštění achátem a rozhodnutí o matových partiích
Leštění achátem není doplňkovým krokem, ale samostatnou fází, která z položeného plátku vytvoří hladké zrcadlo. Achátové leštidlo — kámen zabroušený do oblého tvaru na dřevěné násadě — se vede po zlatě lehkým, plynulým tahem. Zlato se přitom neubírá, jen se pěchuje do podkladu a jeho povrch se zhutňuje. Načasování je zásadní: příliš brzy, dokud je podklad vlhký, a plátek se strhne; příliš pozdě, když podklad ztvrdne, a lesk už nepřijde.
Ne celá plocha se ale leští. Klasická kompozice pracuje s kontrastem — leštěné plochy odrážejí okolí a působí tvrdě a hluboce, matové partie rozptylují světlo a zdůrazňují kresbu reliéfu. Rozhodnutí, co ponechat matné, není estetický rozmar: člení tvar, dává řezbě čitelnost a řídí, kam se dívá oko. U starších předmětů je navíc třeba respektovat původní záměr, který je z dochovaných partií obvykle dobře čitelný.
Co dělá lesk nerovnoměrným
- Poliment nanesený v nestejné tloušťce nebo nedostatečně přeleštěný.
- Zaschnutí podkladu dřív, než se plocha stihla přeleštit celá.
- Nadměrný tlak, který vytvoří tmavé stopy a v krajním případě plátek protrhne.
- Achát s poškrábaným povrchem — jednou poškozený kámen se do práce nevrací.
- Prach zachycený mezi kamenem a zlatem, který se vetře do plochy jako škrábanec.
Ochranné vrstvy: kdy pomohou a kdy uškodí
Otázka, zda pozlacenou plochu zalakovat, je jednou z nejspornějších. Zlato samo neoxiduje a ochranu proti korozi nepotřebuje; smysl ochranné vrstvy je mechanický a spočívá v odolnosti proti otěru a čištění. Na leštěném polimentovém zlacení je ale jakýkoli lak problematický: sníží hloubku lesku, změní odstín do teplejšího tónu a časem žloutne. Vrstva navíc stárne rychleji než zlato pod ní a její pozdější odstranění je vždy zásah do původního povrchu.
U olejového zlacení v exteriéru nebo na plochách, které se pravidelně otírají, může být ochranná vrstva rozumným kompromisem — s vědomím, že jde o obětovanou vrstvu určenou k budoucí výměně, nikoli o trvalé řešení. U předmětů s historickou hodnotou platí zásada zdrženlivosti: méně zásahů je vždy bezpečnější a rozhodnutí patří odbornému restaurátorovi, který zná konkrétní předmět.
- Leštěné polimentové zlacení v interiéru se zpravidla nelakuje.
- Matové partie snesou ochranu lépe, protože se změna lesku tolik neprojeví.
- Každá vrstva navíc je budoucí problém při další péči o předmět — počítá se s tím dopředu.
- Rozhodnutí se dokumentuje, aby bylo za desítky let zřejmé, co na povrchu je.
Ztráty pozlacení a jejich doplňování
Pozlacení se opotřebovává předvídatelně: nejdřív na hranách, na vystouplých místech reliéfu a tam, kde se předmětu opakovaně dotýkají ruce. Pod odřeným zlatem se objeví červený nebo okrový poliment, pod ním bílá křída, případně holé dřevo. Toto přirozené stárnutí je samo o sobě informací o historii předmětu a plošné převzlacení ji nenávratně smaže.
Před jakýmkoli zásahem je proto namístě rozvaha: co je poškození, které ohrožuje podklad, a co je patina, kterou je lepší ponechat. Uvolněná křída, odlupující se šupiny nebo obnažené dřevo vyžadují stabilizaci; drobné odřeniny na hranách často nikoli. Při doplňování se pracuje po malých plochách stejnou technikou jako originál a nové zlato se odstínem i leskem přizpůsobuje okolí, aby doplněk nepřebil celek. Zásah by měl být rozpoznatelný při bližším zkoumání a zároveň nerušivý při běžném pohledu.
Postup u poškozené plochy
- Prohlídka celého předmětu při bočním i rozptýleném světle a zaznamenání stavu.
- Rozlišení mechanického poškození, uvolněných vrstev a povrchového znečištění.
- Stabilizace uvolněných částí podkladu dřív, než se uvažuje o novém zlatě.
- Doplnění křídy a polimentu jen v rozsahu ztráty, s přesným navázáním na okolí.
- Položení zlata po malých plochách a přizpůsobení lesku sousedním partiím.
- Písemný a fotografický záznam toho, co bylo doplněno a jakými materiály.
U předmětů s uměleckou nebo památkovou hodnotou — a těch je v českých sbírkách, kostelech i domácnostech mnoho — je vhodné konzultovat zásah s restaurátorem dřív, než se cokoli začne čistit nebo doplňovat.
Vlhkost, čistota a uložení knížek zlata
Prostředí dílny ovlivňuje výsledek stejně jako zručnost. Klihové pojivo v křídovém podkladu reaguje na vlhkost vzduchu: v suchu vysychá rychleji a hrozí praskliny, ve vlhku se zlacení zpomaluje a poliment nemusí dostatečně ztvrdnout. Ve středoevropských podmínkách je rozdíl mezi vytápěnou zimní dílnou a vlhkým létem výrazný a projeví se především na velkých plochách. Stabilita hodnot je důležitější než jejich přesná výše — rychlé výkyvy dělají víc škody než mírně vyšší nebo nižší vlhkost udržovaná dlouhodobě.
Prach je druhým hlavním nepřítelem. Broušení, řezání a zametání se nedělají v místnosti, kde se téhož dne zlatí; mezi obojím se nechává vzduchu čas se usadit. Průvan se vyloučí zcela — otevřené okno nebo ventilátor zvednou plátek z podušky dřív, než se ho stihne dotknout lampemzel.
Uložení materiálu a nástrojů
- Knížky zlata se skladují naplocho, v suchu, mimo přímé světlo a topení, v původním obalu.
- Nepokládají se pod jiné předměty — tlak plátky slepí a znehodnotí.
- Poduška se ukládá s krytem nebo lícem dolů, aby na useň nesedal prach.
- Nůž na zlato zůstává suchý, odmaštěný a odložený zvlášť od ostatního nářadí.
- Lampemzel se nechává volně, aby se vlasy neohnuly, a nečistí se rozpouštědly.
- Achátové leštidlo se ukládá tak, aby se kámen s ničím netřel — poškrábaný achát je nepoužitelný.
- Odřezky a volné částice zlata se sbírají do samostatné nádoby a používají na drobné retuše.
O čem projekt píše a jak se ozvat
Zolturviner publikuje redakční texty o pozlacovačském řemesle — o materiálech, postupech, nástrojích a o péči o pozlacené povrchy. Nejde o nabídku služeb: projekt nepřijímá zakázky, neprovádí restaurování ani neprodává materiál. Publikované texty popisují obecnou praxi a nemohou nahradit posouzení konkrétního předmětu odborníkem.
Máte-li věcnou poznámku, upřesnění nebo námět na téma, které by stálo za samostatný text, napište na [email protected]. Více o záměru projektu je na stránce O projektu.